Nahrávky norského (především) pozounisty Henrika Nørstebø jsou vždy po všech stránkách nadprůměrně precizní a obsahově odlišné. Jeho nový čistě sólový materiál spatřil světlo světa po pěti letech od vydání prvního (album Solo, Creative Sources, recenze v HV 5-6/2011). Tehdy šel Nørstebø cestou většího množství kratších pozounových tracků různých nálad, jeho nejnovější titul obsahuje dva více než čtvrthodinové tracky z jednoho koncertu, jeden pozounový a druhý klarinetově elektronický, což je alespoň v jeho sólové diskografii poloha nová. Avšak i ohledně sólové hry na pozoun se tu ukazuje, že nová nahrávka má možnost mapovat i řadu nových jevů v Nørstebøvě hráčském stylu. Své široké spektrum výrazových prostředků tu seřadil do rapsodického proudu často vážnějšího vyznění, zvukovým partnerem je mu také prostor Capella Johannea v chrámu Majorstuen Kirke v Oslo. V prvním příběhu desky Nørstebø napřed ohledá akustický prostor radikálnějšími ataky, aby teprve poté přešel k melodičtějšímu vypravěčství, meditacím, šumovým experimentům včetně těch vzešlých ze zatlumování roztrubu různě rezonujícími nebo až drnčícími materiály.
S klarinetem, či s jeho redukovanou variantou našel Henrik Nørstebø možnost pracovat s ještě větší dechovou zajíkavostí a s uskřípáváním přechodů mezi tóny. V neočekávaných skocích mezi autistickými variacemi na polovinu klarinetu, relativním tichem a sytými elektronickými plochami, jež vždy zazlobí jen v nějaké užší části akustického spektra, lze sledovat buď syžet dramaticky komorně vážný či syžet komický typu buffa. Avšak snadno se může vnutit i vize folklórní, v níž lidový umělec skrze klarinet sdělí i to, co nepřemůže žádné nekompromisní počínání přírodních živlů, zde reprezentovaných syrovou, dost možná no-input elektronikou. Před ní se v tu chvíli klarinet schová někam mimo akustický prostor a po jejím domnělém či nevědomém vítězství by se muselo dostavit přeci už jen ticho, to ale nastane až po mnoha poutavých zvukověch epizodách.
Henrik Nørstebø toho má ke sdělování zjevně mnoho. Své pestré inspirace a neustálé hráčské zrání nám ale odhaluje vždy až ve vhodných chvílích. I tímto albem si otevřel řadu dalších uměleckých cest a já osobně se těším na pozorné sledování jakékoli z nich.